Jeden z našich cestovatelských bodů bylo navštívit Dlouhé stráně. (Teď to zní směšně, používat pojem cestovatelské sny, ale tak dál zatím nemyslíme) Tak jsme si ten sen splnili. Ráno jsme se pořádně nadlábli, aby jsme v té divočině přežili. Upřímně, nečekali jsme, že to bude nějak výrazně náročné, ale tak znáte to, projistotu si udělat zásoby není nikdy na škodu. A byl to výborný nápad! Hned poté už jsme nadšeně vyráželi vstříc Kouty nad Desnou.
Už ze začátku šlo všechno grandiózně, nevšimli jsme si totiž lávky k lanovce. Za odměnu nás čekal kopec se sklonem skoro pravý úhel v délce průměrné malé dětské sjezdovky s půlmetrem sněhu. Do této rozehřívací aktivity jsme se dali s největší vervou, takže jsme po několikaminutovém zdolání vypadali jako dvě červené rajčata, které někdo právě umyl. Poté už následovalo jen ten příjemný výjezd lanovkou nahoru, kde nás čekala mezizastávka v podání rozhledny. Právě v této části byla obloha úplně zatažená, ale hlavu jsme nesvěsili, ba naopak. Trasa byla naplánována. Po tom, co jsme vlezli do lesa se nám otevřely ty nejkrásnější pohledy na stromy pokryté čepicemi sněhu. Bylo to skoro stejně tak kouzelné jako v každé druhé pohádce o Vánocích. To nejlepší přišlo hned poté, jak jsme les opustili. Ukázala se azurová obloha, všude bílo a neskutečné ticho, nikde ani nohy. Topili jsme se v té ledové kráse pěkných pár minut. Už v téhle chvíli bylo vidět kam musíme dojít a přesně v tuhle chvíli se nám z toho začalo dělat tak trochu nevolno, jelikož jsme se jen a jen bořili do vrstvy sněhu. Každý krok se zdál jak uklouznutí na čerstvě vytřené podlaze. Během cesty se střídaly nálady štěstí, vyčerpání, bolesti a radosti pořád dokola. Byly chvíle kdy už nám začalo být sakra podezdřelé proč už tam nejsme, záhy přišla i odpověď, ale tu si nechám na později. Po dvou hodinách pocení v našich "navrstvi co můžeš" outfitech jsme pokořili vrchol. Upřímně, ten pocit byla čistá euforie a to místo jako v nebi, ostatně fotky vás přesvědčí. Byly jsme tam jen my dva, okolní mraky vinoucí se okolo mohutné nádrže společně s masou ledu a sněhu. I když je tohle místo vytvořeno člověkem, zanechalo v nás jeden z nejsilnějších pocitů. Takže doporučujeme všem, kteří se toho prostě nebojí.
Základem je mít někoho kdo vás podrží (ať už fyzicky či psychicky). Dobré boty, protože pak taky můžete dopadnout jako my a čvachtat celou cestu zpět. Něco na sebe co se alespoň blíží outdoorovému oblečení, protože s velkou pravděpodobností budete několikrát po zadek zapadlí ve sněhu. A nakonec snad jen neplést si červenou bežkařskou trasu s červenou turistickou, tím si toiž ušetříte spoustu serpentin.