Saturday, January 28, 2017

Dlouhé stráně.

Začalo to, tak jako obyčejně. Věděli jsme, že máme pár dní volna a že chceme někam jet. Ne moc daleko, ale ani ne moc blízko, protože tady v okolí už jsme si všechny destinace splnili. No a jako poslední věc byly hory, tam jsme prostě chtěli stůj co stůj. Když se tohle všechno sečetlo, vyšlo nám jediné. Jedeme do Jeseníků. Ještě v sobotu věčer (dva dny před odjezdem) jsme absolutně nevěděli co tam budem dělat. Dobře, to co tam budem dělat jsme nevěděli, tak do úterý. Ostatně, jako obyvkle.

Jeden z našich cestovatelských bodů bylo navštívit Dlouhé stráně. (Teď to zní směšně, používat pojem cestovatelské sny, ale tak dál zatím nemyslíme) Tak jsme si ten sen splnili. Ráno jsme se pořádně nadlábli, aby jsme v té divočině přežili. Upřímně, nečekali jsme, že to bude nějak výrazně náročné, ale tak znáte to, projistotu si udělat zásoby není nikdy na škodu. A byl to výborný nápad! Hned poté už jsme nadšeně vyráželi vstříc Kouty nad Desnou.

Už ze začátku šlo všechno grandiózně, nevšimli jsme si totiž lávky k lanovce. Za odměnu nás čekal kopec se sklonem skoro pravý úhel v délce průměrné malé dětské sjezdovky s půlmetrem sněhu. Do této rozehřívací aktivity jsme se dali s největší vervou, takže jsme po několikaminutovém zdolání vypadali jako dvě červené rajčata, které někdo právě umyl. Poté už následovalo jen ten příjemný výjezd lanovkou nahoru, kde nás čekala mezizastávka v podání rozhledny. Právě v této části byla obloha úplně zatažená, ale hlavu jsme nesvěsili, ba naopak. Trasa byla naplánována. Po tom, co jsme vlezli do lesa se nám otevřely ty nejkrásnější pohledy na stromy pokryté čepicemi sněhu. Bylo to skoro stejně tak kouzelné jako v každé druhé pohádce o Vánocích. To nejlepší přišlo hned poté, jak jsme les opustili. Ukázala se azurová obloha, všude bílo a neskutečné ticho, nikde ani nohy. Topili jsme se v té ledové kráse pěkných pár minut. Už v téhle chvíli bylo vidět kam musíme dojít a přesně v tuhle chvíli se nám z toho začalo dělat tak trochu nevolno, jelikož jsme se jen a jen bořili do vrstvy sněhu. Každý krok se zdál jak uklouznutí na čerstvě vytřené podlaze. Během cesty se střídaly nálady štěstí, vyčerpání, bolesti a radosti pořád dokola. Byly chvíle kdy už nám začalo být sakra podezdřelé proč už tam nejsme, záhy přišla i odpověď, ale tu si nechám na později. Po dvou hodinách pocení v našich "navrstvi co můžeš" outfitech jsme pokořili vrchol. Upřímně, ten pocit byla čistá euforie a to místo jako v nebi, ostatně fotky vás přesvědčí. Byly jsme tam jen my dva, okolní mraky vinoucí se okolo mohutné nádrže společně s masou ledu a sněhu. I když je tohle místo vytvořeno člověkem, zanechalo v nás jeden z nejsilnějších pocitů. Takže doporučujeme všem, kteří se toho prostě nebojí. 

Základem je mít někoho kdo vás podrží (ať už fyzicky či psychicky). Dobré boty, protože pak taky můžete dopadnout jako my a čvachtat celou cestu zpět. Něco na sebe co se alespoň blíží outdoorovému oblečení, protože s velkou pravděpodobností budete několikrát po zadek zapadlí ve sněhu. A nakonec snad jen neplést si červenou bežkařskou trasu s červenou turistickou, tím si toiž ušetříte spoustu serpentin. 

Sunday, December 4, 2016

Roatrip around our country.

Na konci srpna jsme se rozhodli, že nutně potřebujeme zažít nějaký roadtrip, kamkolik a jakkoli.

DEN 1
A tak jsme 5. září vyráželi z Brodu vstříc epickému okruhu. Nevěděli jsme kolik kilometrů máme před sebou, jen to, že máme stan, celý zadní prostor plný hrozně potřebných věcí a taky pár bankovek v kapse (ty byly zvlášť důležité). První zastávka byl nádherný kostel v Břeclavi, kam jsme chtěli už pár měsíců. Tam jsme nasály tu správnou cestovatelskou atmosféru a třásli se až uvidíme Lednici. Další přání úspěšně splněno, i když bylo pondělí a všude zavřeno, ale tak skleník a minaret obmrkneme zase příště. Další zastávkou byl Mikulov, který jsme si naprosto zamilovali, až teda na to, že jsme byli hladoví už tak od rána a všude okolo byly jen fancy restaurace a my jsme tak nějak tušili proč šetřit. Viděli jsme zámek, Kozí hádek a vylezli si nahoru na kopec, ten výhled byl jako "tady chci hodně dlouho zůstat". Hlad nás hnal dál a tak jsme pokračovali do Pavlova. Nejkouzelnější město s kempem na malém poloostrůvku. Udělali jsme si poslední večerní výlet. Posbírat pár hroznů do vinohradů a nahoru na zříceninu. Byly to jedny z nejlepších chvil. Ve stanu už nás čekala čínská polévka, zima a pivo. 

DEN 2
Ráno jsem si chytře přivstala, musela jsem si totiž ve stanu s kempovou wifi zapsat předměty na svůj první semestr na výšce, úspěšně. A tak jsme mohli vyrazit vstříc Znojmu. Dechberoucí uličky, kostel sv. Mikuláše, rotunda sv. Kateřiny a velká převelká tima jako bonus. Následoval nákup litru cheap vína a cesta vstříc Vranovsk přehradě společně s kempem Vranovská pláž, kde nebyla ani noha a kasičky ve sprchách žraly peníze, takže jsme věděli, že i třetí den budeme smrdět, super. Ale i tak tam bylo nádherně, hlavně ráno a to počasí, ideálně na koupání (ehm, ne nebylo). A taky jsme ten den viděly obří konopné pole, o fotku si samo říkalo už jen když jsme okolo projížděli.

DEN 3
Dopolední program byl jasný, ale to bysme nebyli my. Ráno jsme nenastartovali, takže milý pán co stanoval s rodinou hned vedle měl startovací kabely, ten nás zachránil! Vzpomínáte jak jsem psala, že jsme tak nějak nevědomky šetřili? Jo, hodilo se to, protože do výdajů se připsala částka za novou baterii do auta. Když byla takhle "formalitka" na námi čekal nás Telč, pro mě absolutně okouzlující město s neobvyklou architekturou. A co jsme zvládli dál? Přejezd do Českého Krumlova. Tohle stálo za to, shodli jsme se, že to je jedno z nejkrásnějších měst ve kterém jsme kdy byli. Tak jsme si ho náramně užili a dali si i vytouženou zmrzlinu za odměnu. A za odměnu jsme si konečně dali i sprchu, po třech dnech. V kempu Koruna byla jinak zima jak na sibiři, nic co by pár doušků vína nespravilo (to jsme si jen mysleli).

DEN 4
Vstříc vytouženým místům! Vyhlídka Máj, kde jsem překonávala svůj strach z výšek a Lom Velká Amerika. Tohle je zase naše nejoblíbenější místo mimo města z celého roadtripu. Doporučujeme celé obejít, kochat se modrozelenou vodou a snít, že třeba jednou si v takové vodě zaplavete, nebo jen smočíte palce na nohou. Noc jsme strávili v kempu Kralštejn, ten je v žebříčku všech šesti, které jsme navštívili nejvýš. Mají tam funkční sprchy a moc milou paní hostitelku.

DEN 5
Na Karlštejn. Okouzlující zážitek, místo plné atmosféry, kterou asi snad nikde jinde nezažijete. Věděli jsme, že tenhle den nebude až tak moc zážitkový, takže v podstatě celý zbytek odpoledne jsme přejížděli do Děčína. Po cestě jsme se stavili jen v lékárně, kde potřeboval můj parťák něco na rýmečku, jak jsem psala, tak v Koruně byla vážně zima a tak se každý balíček kapesníků ukrutně hodil. Dorazili jsme úspěšně do Děčína. Opět okoulující kemp s kocourem a kočkou, která nás v noci vlezla do předsíňky stanu a velmi vehementně vylizovala zbytky od naší večeře. Situace byla asi snad nejkomičtější. To se tak probudíte, slyšíte divné zvuky, vzbudíte druhého, zapnete čelovku, rozepnete zip a hledíte na kočku, která čistí vaše odpadky. Taky jsme byli v Mělníku, ale tam teda soutok Labe a Vltavy moc neokouzlil.

DEN 6
Pravčická brána. To je prostě srdcovka. Neobvyklé místo kam jsme oba dva moc chtěli. Po cestě jsme trošičku skuhrali, ale baset, který to zvládl až nahoru nás namotivoval. Když on, tak i my. Zvládli jsme to. Pokud jste nebyli další doporučení. Všechno to okolí je tak monumetální, že se vám ani nechce věřit, že je to opravdu skutečné. No a potom co jsme naplnily zásoby čerstvého vzduchu jsme zamířili směr Opočno, nebo tam někam, vlastně jsme nevěděli, jen jsme jeli. A tady se znova ukázalo, že šetřit je chytré, zvlášť když vám praskne přední sklo a ten šlic se rozleze do půlky okna. V tu chvíli přestáváte být na parkovištích relativně nenápadní. V ten den jsme mimo jiné viděli Kuks, ale jen tak z 500m, protože tam bylo vinobraní, Opočno s delikátní zmrzlinou a nádrž Rozkoš, kde jsme nakonec naposledy stanovali. Společně s námi se tam o víkendu nacházelo asi tak 100 bílých ovčáků, kteří se ncházeli na každém rohu v libovolné smečce o libovolném počtu členů, chvíli jsem si myslela, že se mi to jen zdá.

DEN 7
Jedna z nejkrásnějších mší v kostele v Josefově, něco tak srdečného nezažívám každý den. No a teď už jen nejdražší sousto z celé cesty, Stezka v oblacích, Dolní Morava. V tu chvíli jsme žili v obrovské euforii, že jsme tohle všechno zvládli, bylo to pro nás v tu chvíli neuvěřitelné a stejně tak se cítím i teď když zpětně vzpomínám na místa a chvíle.

A takhle nějak vypadal jeden z mých prázdninových týdnů. Naprosto nezapomenutelý, naprosto šťastný a tak to chci s vámi sdílet, inspirovat nebo jen umožnit pohled na pár fotek, které vznikly v našich rukou.

Mohli bysme vyprávět hodiny a hodiny, ukazovat další skyrté fotky, které vznikly během celého týdne, ale to byste se asi neprokousali ani do poloviny. 

Monday, June 13, 2016

After all.

Psát článek po dlouhé době je pro mě vždycky naprosto vzrušující pocit, ale na druhou stranu se často bojím jestli jsem nevypadla ze cviku. Ale i přes to bych vám ráda povyprávěla co se v posledním měsíci stalo, a že toho nebyla málo.

Ta nejdůležitější věc, mám MATURITU, oujeeeeeeee, i přes to, že v tomhle období jsem viděla nejvíc videí na youtube za celý svůj život. Měsíc neuvěřitelných pocitů, změn nálad, nestíhaček, šití, psaní a učení, ani nevíte jak moc se mi ve čtvrtek devatenáctého ulevilo, i když jsem si první minuty svého pomyslného vítězství neuvědomovala. Byla jsem naprosto šokovaná průběhem samotných zkoušek. Hned jako první jsem si vytáhla gotiku v ČR-moji nejoblíbenější otázku, společně s obhajobou mých prací to byl naprostý sen, stejně tak jako angličtina a francouzština, kde jsem si mile popovídala. A ten pocit když jsem si vytáhla "Návštěvu staré dámy" byl prostě k nezaplacení. Avšak přes to všechno byl pro mě nejsilnější okamžik právě ta chvíle, kdy nám oznámili výsledky, gratulovali a pochválili naše práce, dokonce jsem dostala mnoho krásných komplimentů i nabídek na šití na zakázku, v té chvíli jsem zadržovala slzy štěstí.

Vždycky jsem byla za gympl ráda, protože Péťa je líná a to, že jsem nemusela dělat žádné přijímačky mé nátuře velmi lichotilo. Možná jsem měla sklony k prokrastinačním technikám už dříve. Když se otočím zpátky bude mi to všechno tak chybět. Ještě teď vidím jak jsme jeli jako malí chtiví studentíci na svůj první lyžák a jak jsme o pár let později už jako dospělí jeli na tolik opěvovaný vodák. Ruku v ruce s těmito zážitky jde i stužkáč, nebo třeba maturiťák či poslední zvonění. Vlastně jsem tím chtěa říct ať si užíváte možností, které jsou vám dány. Ony občas od pohledu nemusí být vůbec lákavé, ale o to víc vás můžou překvapit.